středa 24. srpna 2016

JÁ, MÉ TLUSTÉ JÁ... A JÁ!

Už jako malá jsem měla nadváhu. Nebyla jsem sice taková ta kulička, co nedá z ruky lízátko, ale nadváhu jsem měla. Co si tak vzpomínám, problémy s jídlem jsem měla odjakživa. Už ve školce jsem trpěla. Nesnášela jsem rýži vyráchanou v omáčce, stejně jako pomazánky. Doteď mám v paměti, jak jsem ohodila celou koupelnu, když do mě nacpali rybí pomazánku. Suchý chleba od té doby najednou nebyl problém. A maso? Jak já ho nesnášela! A tlusté maso nesnáším doteď. Vždy vše pečlivě preparuju, nemůžu si pomoct. Naštěstí mi maminka začala dělat svačinky, abych tam jíst nemusela. K nelibosti všech učitelek, které by byly raději, kdybych byla o hladu.


Ve škole to nebylo o moc lepší. Běžně jsem sedávala v jídelně do čtyř do odpoledne, protože jsem jídlo odmítala dojíst. Z masa se mi jednoduše navalovalo, nešlo to racionálně překonat. Doteď jsou jídla, která jednoduše nepozřu. 

Na střední jsem jedla málo, nebo nechodila na obědy vůbec. Během dne jsem si dala sem tam rohlík, a pak až večeři. Jedla jsem maximálně třikrát denně. Jediné dny, kdy jsem jedla jako člověk, byly víkendy. Vlivem všemožných článků a zaručených rad jsem i tak měla pocit, že jím až moc. Nastoupily diety alá nejíst po sedmé večer, večer už jen zeleninu a podobné. Jediné pořádné jídlo za den jsem tak zkrouhla na zeleninu a nic dalšího. Asi vás nepřekvapí, že to nemělo žádné pozitivní účinky na mou váhu, spíše naopak. 

S několika lety špatných stravovacích návyků bojuji doteď. S pravidelností jsem neustále ve válce, a moc tomu nenahrává ani to, že mě vaření nebaví. Ale snažím se dostat do sebe dostatek jídla. Ale v hlavě mě neustále hlodají ty myšlenky, že bych jíst neměla, že takhle přece nezhubnu. Ta myšlenka, že se hubne pouze hladem mě neopouští ani po letech. A moc tomu nenahrávají ani diskuze na internetu. Běžná představa člověka, co nezažil problémy s váhou je naprosto jasná - líní přežírači, co se válí na gauči a cpou se sladkým a smaženým. Stačí nežrat a hejbat se, no ne?! 

No ne!

Nejím a cvičím. Výsledek? Žádný. Tělo hladoví a svých tukových zásob se jednoduše nechce vzdát. Smažené nejím, sladké nesnáším. Nějaké další předsudky? Ne? Výborně. Až po vyzkoušení této varianty jsem uznala, že se nestačí dřít cvičením několikrát týdně aby šla kila dolů. Ačkoliv jsem se snažila dokázat, že hubnutí není o stravě, jsem v tomto kole poražena a uznávám, je potřeba jíst, a je potřeba jíst dostatečně. Zvyknout si na to, je těžké. Jíst před lidmi je ještě těžší. Mnohokrát jsem trpěla hlady jen proto, abych si před známými a kamarády nemusela dát nic k jídlu. V hlavě mi běželo jediné - budou se na tebe dívat a říkat si, že se pořád jen cpeš! Nejlépe to vyjadřuje citát z My mad fat diary:

"Když budu jíst nezdravé, lidé se na mě budou dívat a říkat si: Není divu, že je tak tlustá. Když budu jíst zdravě, budou si říkat: Na co si to hraje? Po salátu určitě neztloustla."

Jídlo je stále můj nepřítel, ale snažím se s ním bojovat. A jednou ho snad i porazím. 

Prošli jste si problémy s váhou? A jak jste se s nimi vypořádali? Nebo stále bojujete? 

5 komentářů:

  1. Moc dobře vím o čem mluvíš (píšeš). Sám jsem měl před rokem 100kg a za prázdniny jsem se dostal na 70. Taky jsem si toho dost vytrpěl a občas ještě nějaké to rýpnutí přilítne, ale už jsem na tom o dooost líp. Teď žiju úplně jiný život a pomáhám se zdravým hubnutím dalším lidem. Ten pocit je super!

    P.S. Máš úplně stejné pozadí jako já, když jsem před rokem s blogem začínal. :D

    Tom z TH Svět

    OdpovědětVymazat
  2. A za všetky tieto sračkové myšlienky môžu médiá a ich idiotská propaganda "dokonalej" postavy nejakej vyziabnutej modelečky, ktorá strávi deň na jednej mandli. Priznávam aj ja vo svojej hlave stále bojujem s myšlienkami, že nie som dosť dobrá, lebo nemám dvadsať kilo aj s topánkami, ale už pomaly presviedčam seba, že váha nie je dôležitá. Omnoho dôležitejšie je to, ako sa cítim a že moje telo má všetky živiny, ktoré potrebuje. Život je predsa príliš krátky na morenie sa nejakými nezmyslenými diétami.

    http://fluffyacerbity.blogspot.sk/

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. A i toto jsou předsudky, že štíhlé modelky jedí, jak ty píšeš, jednu mandli denně. Abys mohla být modelka, musíš mít nějaké předpoklady, jako třeba právě výšku a štíhlou postavu. Je sice možné, že někdy tam nějaká anorektička zabloudí, ale těch je málo, agentury si to navíc hlídají, takže většina je jich štíhlá geneticky. Navíc žádná média neříkají, že toto je ideál, to si možná ti silnější lidé vsugerovali, aby se na ně nahlíželo trochu jinak. Avšak taky nemusím medializované články "Nemá ani gram tuku, ale cpe se svíčkovou se sedmi"..., kde je na fotce naše nějaká hubená rádoby "celebrita", která pravidelně postuje fotky z posilovny :-D.

      Vymazat
  3. Tohle jsem díky bohu nikdy řešit nemusela, nemusím a doufám, že ani nebudu. Chápu,že to musí být těžké, ale určitě to zvládneš. Základem úspěchu je jednoduše strava! :-) Přeji hodně úspěchů!
    WECREATEYOUTOO

    OdpovědětVymazat