Přichází královna ohně, padněme na kolena.

Je to už nějakou dobu, co jsem dočetla poslední díl krkavčí trilogie. Díky zkouškovému, a snaze načíst dvacet knih ke zkoušce během deseti dní, jsem měla čas se na knihu podívat s odstupem. Prvotní pocity trochu ochladly, a já tak mohu knihu alespoň trochu zhodnotit. Nenazvala bych to však recenzí, na to se necítím dostatečně kompetentní. A i když jsme se ve škole učili psát odborné 

recenze, musím na rovinu říct, že mě rozebírání jazykových prostředků a systematizace díla moc 

neláká. Berte to zkrátka jako mé dojmy.

Na poslední díl trilogie jsem se těšila už krátce po dočtení dvojky. Zůstala spousta nedořešených otázek, spousta otevřených příběhů a ještě více zajímavých osudů. Nebudu zastírat, že nejvíce mě zajímal Vélin. A je to po dlouhé době hlavní postava, kterou jsem si opravdu oblíbila. Většinou mám k hlavním postavám spíše negativní vztah, a oceňuji ty vedlejší. A nebudu se tvářit, že jsem si nepřála super happy end, kde bude všechno zalité sluncem, a jednorožci budou skákat přes duhu, ze které se budou sypat lentilky. Ale bylo tomu tak?

V prvé řadě bych řekla, že bylo opravdu těžké se do příběhu vrátit. Přeci jen jsem za ten rok spoustu věcí zapomněla, a vzpomenout si, kde kdo skončil, případně s kým, bylo chvíli nad mé síly. Trvalo několik desítek stran, než jsem se opět začala orientovat i ve vedlejších postavách, které v mé paměti už ztrácely jasné kontury. Když jsem se ale do příběhu ponořila, byla jsem tam, kde před rokem. A opět jsem si to začala užívat.

V příběhu už zdaleka nebylo tolik zvratů, jako v předchozích dílech, a spousta věcí se dala pohodlně domyslet. Na rovinu musím říct, že mě moc nebavily Vernierovy zápisky, které se nacházely na začátku kapitol. Nevím proč, ale tady mě otravovaly ještě více, než v předchozí knize. A i když jsem se udržela, místy jsem měla chuť nějakou pasáž přeskočit, abych se vrátila k právě dočtené linii. Takový efekt na mě měli hlavně Vélinovi části, které byly mnohdy střídány o něco nudnějším vyprávěním.

Osobně jsem si nikdy nezvykla na Revu. Její části mě zkrátka moc nebavily, a to ani ve dvojce. Jako vedlejší postava mi přišla docela fajn, i když občas jsem měla pocit, že je trochu přehnaná a málo uvěřitelná. Jako hlavní postava (ve smyslu, že má vlastní party v knize) mě však nudila, a kdyby její část v knze chyběla, vůbec bych se nezlobila.

K ději se vyjadřovat nechci, protože spousta lidí pravděpodobně ještě třetí díl nečetla. Musím jen říci, že celá kniha a vlastně všechny hlavní body směřují ke grandióznímu finále. Nebo by to tak alespoň mělo být. Příběh tomu po celou dobu nasvědčuje, a i já jsem se nechala strhnout gradací a tempem, jaké kniha nasadila. Také proto nemohu skrýt zklamání z konce, který byl vše, jen ne grandiózní. Vzhledem k tomu, že bych se nerada dopustila jakýchkoliv spoilerů, mohu jen říci, že jsem od konce očekávala mnohem více. Možná nějakou epickou tečku, která by důstojně zakončila celou trilogii. Takto jsem měla akorát pocit, že jsem skončila těsně před vrcholem. A přiznejme si to, nikdo nechce skončit před vyvrcholením, což?

S odstupem času si nemyslím, že by byl konec zlý. Ale mohl být také mnohem lepší. Nemyslím si, že by se jednalo o špatný konec této série. Na druhou stranu, zůstala spousta nedořešených otázek, a já sama bych uvítala více.