Návštěva veřejného záchodu mnohdy hraničí s adrenalinovým zážitkem, který jste si neobjednali, ale kterému se nemůžete vyhnout. Ačkoliv se většinou snažíte vše naplánovat tak, aby vás tato nemilá situace nepotkala, ne vždy se tak stane. Jsou to chvíle, kdy si ze srdce přeju, abych byla chlap.
Není jednoduché být ženou, a to z mnoha důvodů. Ač by pánové mohli namítat, že ani oni to nemají nejjednodušší, a já upřímně věřím, že mají pravdu, tak mnohé nemilé skutečnosti je v životě potkají málokdy. A pravděpodobně jim bude cizí i panická hrůza z návštěvy veřejného záchodu.
Mohla bych se tu rozepsat o všemožných příšerných zážitcích z toitoiek a jiných míst, kam slunce nesvítí, ale rozhodla jsem se to omezit na místo, kde je pravděpodobnost návštěvy záchodu přímo úměrná času, který tam strávíme. Škola. V mém případě vysoká. Nejedná se o zcela veřejně přístupné místo, ale lidí se tu i tak protočí kvanta, a prakticky dennodenně zde potkáváme nové tváře, které jsme v životě neviděli. A pokud budeme mít štěstí, už ani neuvidíme. Pokud zde trávíme více času, než jen hodinu denně, je pravděpodobné, že se návštěvě temných zákoutí školních záchodů nevyhneme, ani kdybychom si dali nohy křížem a mysleli na Saharu.
Otevření dveří kabinky s sebou nese určitou míru překvapení. Zběhle zrekognoskuji terén a v případě dobrého výběru neshledávám pozůstatky po záchodových akrobatkách, které aby se náhodou nedotkly mísy, provádějí psí kusy, které místy hraničí s marnými pokusy o levitaci, a jejichž výsledkem bývá toaletní prkýnko zechcané takovým stylem, že mám chuť takové nádheře vymáchat hlavu v míse. Chápu, hrůza z bakterií nezměrná. Pokud však máte potřebu nad tím prkýnkem levitovat, noste si prosím s sebou savo a rukavice, a taky to po sobě laskavě ukliďte. Nebo si to prkýnko obložte toaleťákem. Sice to nešetří naše lesy, ale moje nervy určitě.
Co jsem netušila je, že naše škola se rozhodla udělat z návštěvy záchodu ještě adrenalinovější zážitek, než doposud. Hlavně pro ty z nás, kteří trčíme v budově až do večera. Po setmění nenastává tma jen vně budovy. Do tmy se propadají i ta nejzáludnější místa uvnitř. A tak marně hledám vypínač, abych nemusela průzkum toalety provádět pohmatem. Nenacházím. Otáčím se na své spolutrpitelky, které kroutí hlavou a krčí rameny. Vypínač je rafinovaně ukryt tak, aby jej odhalili pouze členové nějakého tajného společenství. Jinak si to neumím vysvětlit. Nu dobrá, můžu si svítit mobilem, že ano.
S pocitem úlevy zjišťuji, že dnes na mě žádné nepříjemné překvapení v kabince nečeká. Ale znáte to, neříkej hop... Chybí klíč. Také jakákoliv jiná pojistka proti vpádu nepřátelských jednotek za linii osobního prostoru. V případě, že se dveře otevírají dovnitř, stačí jednoduše přirazit nohu, žádný velký problém. Tady se však dveře otevírají ven. A fluktuace návštěvníků je dost vysoká na to, abych se stala nechtěným účastníkem něčí veselé historky.
Když se na to dívám zpětně, je to poměrně komické. Sedím potmě na záchodě, zatímco jednou rukou visím na klice, která je vzdálená tak akorát, abych na ni dosáhla aspoň konečky prstů, a přitom v zubech držím telefon, který poskytuje alespoň sporné osvětlení této komediální scéně. Být tam skrytá kamera, tak někomu setsakramentsky zlepším den. Zrychleně vykonávám potřebu, a pomocí jedné ruky se pokouším nasoukat zpátky do kalhot aspoň natolik, abych si mohla dovolit pustit kliku. Mise splněna. S vítězoslavným výrazem opouštím kabinku, aniž by čekatelé vůbec tušili, jak náročná operace je vzápětí očekává.
Také milujete tyto všední radosti a malá vítězství?
Žádné komentáře:
Okomentovat