Veřejné záchodky

Návštěva veřejného záchodu mnohdy hraničí s adrenalinovým zážitkem, který jste si neobjednali, ale kterému se nemůžete vyhnout. Ačkoliv se většinou snažíte vše naplánovat tak, aby vás tato nemilá situace nepotkala, ne vždy se tak stane. Jsou to chvíle, kdy si ze srdce přeju, abych byla chlap. 

Není jednoduché být ženou, a to z mnoha důvodů. Ač by pánové mohli namítat, že ani oni to nemají nejjednodušší, a já upřímně věřím, že mají pravdu, tak mnohé nemilé skutečnosti je v životě potkají málokdy. A pravděpodobně jim bude cizí i panická hrůza z návštěvy veřejného záchodu. 

Rozený pěstitel!

To, že nejsem bůhví jaký pěstitel domácí zeleně ví prakticky všichni v mém okolí. Hlavně co se týče květin, jejichž návod k pěstování obsahuje slovo "přiměřeně". Pak si připadám jak Burian v Byl jednou jeden král - přiměřeně, přiměřeně, přiměřeně. Takhle přiměřeně jsem zalívala kaktus až do stádia, kdy začal na protest hnít. Doteď jsem přesvědčená, že mi to udělal schválně. Zkrátka neocenil mou pečlivou starostlivou péči. Ale čert vem jeden kaktus z Tesca, pořídila jsem si jiný. Po předchozí zkušenosti jsem jej zalévala méně - až uschnul. Věděli jste, že kaktus může uschnout? KAKTUS?!

Nevadí, kaktusy a jiné sukulenty asi nejsou ta nejlepší volba. A tak jsem se zhlídla v něčem menším, roztomilejším a... náchylnějším. To byla ona! Nertera! Pokud jste ji nikdy neviděli, jedná se o malou květinku plnou oranžových kuliček, které se z nějakého důvodu nesmějí konzumovat. Raději jsem nezkoumala proč. A návod byl ku mně vstřícnější - zalévat dostatečně. Zalévala jsem tedy. Pravděpodobně více, než dostatečně. Abych situaci zachránila, zalévat jsem přestala. A kuličky usychaly, scvrkávaly se, až ani moje šoková terapie pomocí hektolitrů vody nedokázala nic zachránit. S hrůzou jsem sledovala jak mi před očima chátrá. Bylo definitivně po ní.

Černého Petra si vytáhla africká fialka. Údajně naprosto nenáročná pokojová rostlina, která přežije skoro cokoli. Mě nikoliv. To, že už se asi měsíc louhuje v deseti centimetrech vody, které nestihla vstřebat, a kterých jsem si jaksi nevšimla, jí bylo osudným. Nezávisle na několika dalších týdnech, kdy byla projevena snaha ji sušením zachránit. Bez včasného zásahu bych jí možná zalévala dodnes.

A pak přišel Potos. Co se týče šancí na přežití, údajně nejodolnější rostlina, kterou mi lze pořídit. A musím uznat, že se držel obstojně. Statečně odolával několik měsíců, než jsem jej omylem přelila, což by nebyl až takový problém. Problém nastal, když jsem jej v rámci první pomoci přesunula na balkon, aby na sluníčku hezky uschnul. A zapomněla ho tam. Několik dní. Čest jeho památce.

Za jediný můj pěstitelsky úspěšný počin se tak dá považovat několikaměsíční přežití vánočního kaktusu, který jsem postavila na takové místo, kde jsem ho neměla na očích, a tudíž jsem na něj zapomněla. Když jsem ho však náhodou zalila, dokázal ve smrtelné křeči vyplodit několik líbezných kvítků.

Nedá se s klidným svědomím říct, že bych byla ten správný pěstitelský typ. Ale svou snahu jsem dotáhla až k takové dokonalosti, že se mi doma rozpadá i plastová palma. Prý je už stará. No, nevím, zda je problém v ní.

Jsou tu plískanice a... deštníky.

Miluji vůni podzimních plískanic, zatuchlost spadaného listí a všeobjímající sychravost těchto měsíců. Září se nám pomalu přehouplo do října, který s sebou blahosklonně přinesl to pravé podzimní počasí,  jak ho někteří máme rádi. Hlavně my, co celé léto trpíme, zatímco ostatní se dobrovolně grilují na slunci. K podzimu neodmyslitelně patří také déšť. Provazce vody padají z oblohy, a my vytahujeme z hloubě skříně deštníky. Takové ty věci, co nás mají chránit před deštěm. Všimli jste si ovšem, že většinou když prší, tak také fouká? Tak nějak to jde ruku v ruce. Mám ovšem pocit, že výrobcům skládacích deštníků byla tato informace utajena. 

Zdroj: http://phenibutguru.com/wp-content/uploads/2015/06/2453915505_41bb8eb1bb_o1.jpg

STRESOVÉ OMALOVÁNKY

Stres. Svádíme na něj své psychické i fyzické problémy. Neviditelný zabiják, o jehož existenci lze jen těžko pochybovat. Je všudypřítomný, a pravděpodobně jej nikdy nevystrnadíme ze světa. Z ekonomického hlediska se však jedná o vynikající byznys. Čím více stresu, tím větší poptávka po metodách a pomůckách na jeho zvládání. Několik chytrých hlav tak přišlo s myšlenkou, že ideální zbraní proti stresu jsou… Pastelky. Řeč bude o antistresových omalovánkách. Antistresových?

Takové reklamní masáži se dá vyhnout jen těžko, takže se není co divit, že jsem jí s vidinou případné duševní rovnováhy propadla také. V papírnictví jsem nechala majlant za velké balení pastelek, a podobný obnos za samotné omalovánky. Celá natěšená jsem k večeru zasedla ke stolu, abych dala průchod svému talentu, a zbavila se pomocí kreativity nepříjemného napětí, nashromážděného během několika posledních dní. Do ruky beru pastelku, a pouštím se do vybarvování prvního políčka, které pravděpodobně představuje okvětní lístek. Kytičky a zvířátka, no koho by to neuklidnilo?

Jedná se o ten nejtitěrnější lístek, jaký jsem měla to potěšení spatřit. S vyplazeným jazykem a nosem bloudícím po papíře se snažím nepřetáhnout linie, uvozující jednotlivé kousky mozaiky. Po třech tazích shledávám, že je třeba přistoupit k údržbě psacího nástroje. Strouhám pastelku do bezvědomí. Tři tahy jsou přesně to maximum, co lze na jedno ostrouhání zvládnout, aniž bych nechtíc zabloudila do sousedního políčka. Po půl hodině lístek slavnostně dokončuji, a utírám si pot z čela. Byla to fuška. Uvolněně se necítím. Jsem nervózní z představy, že jediný tah může pohřbít mé mistrovské dílo. S hrůzou zjišťuji, že zmíněný lístek patří mezi ta větší políčka na stránce. Dalších asi milion titěrnějších na mě stále čeká. Začínám si okusovat nehty. Ač se snažím, seč to jde, nechtíc přetahuji a pozoruji na sobě první známky rostoucího vzteku. Nehty už žádné nemám, a tak ohryzávám pastelky po celé jejich délce. Od nepřetržitého strouhání mám na palci mozoly. U dalšího políčka mi dochází dech, láme se mi tuha a nashromážděná frustrace dosahuje pomyslného bodu varu. S maniakálním výkřikem trhám omalovánky a lámu pastelky vedví. Mistrovské dílo končí po průletu pokojem na zemi v protějším koutě. Hned se cítím mnohem klidnější a vyrovnanější. Cíl splněn. O talentu, kreativitě či dušení rovnováze nemůže být ani řeč. Předchozí příčina stresu je však úspěšně zapomenuta, v tomto bodě splnily stresové omalovánky svůj cíl. Po této zkušenosti se však raději vrátím k omalovánkám s Krtečkem. V rámci zachování zbytku duševního zdraví.