pondělí 30. ledna 2017

Tisíc důvodů, proč bych raději studovala dálkově

S tím tisícem to trochu přeháním, ale je naprostou pravdou, že kdyby se mi naskytla volba, asi bych nikdy nenastoupila do denního vysokoškolského studia. Vyjadřovat se dnes budu hlavně k jednomu tématu. A to s jistým nadhledem, trochou ironie a špetkou sarkasmu. Přeci jen, ani škola nejde brát tak vážně, no ne? 
Na dálkovém studium bych s radostí nastoupila nejen kvůli roztříštěnému rozvrhu, časové neúspornosti  a zbytečnosti několika hodin, jejichž výuku stejně musím dohánět doma, ať už se účastním, či nikoliv. Smutnou pravdou je, že zkrátka nerada jednám s titulovanými lidmi. Až na pár výjimek totiž vyžadují speciální zacházení, které se mi nejen příčí, ale připadá mi i zbytečné. 

S lidmi člověk musí umět vycházet. Ať už chce nebo ne, budou ho provázet po celý život, a interakci s nimi lze pouze omezit, nikoliv zcela vyškrtnout. Zním jako hrozný asociál, a možná jím i trochu jsem, ale od lidí všeho druhu si raději držím odstup, přestože jsem mnohými považována za extroverta. Pravdou však je, že stejně jako k sobě, jsem i k ostatním lidem velmi kritická a mnohdy mám chuť jejich blbost nevybíravě a sarkasticky okomentovat. Divili byste se (a vy, co už na VŠ jste, možná ne), ale co jsem na vysoké, mám akorát pocit, že koncentrace blbců se rapidně zvýšila. A to samu sebe nepovažuji za nějakého lumena, co by prolomil kód enigmy se zavřenýma očima  a prstem v nose. Myslím, že je to způsobeno oním očekáváním, že se člověk na akademické půdě bude setkávat především s inteligentními a samostatnými jedinci. Když se s odstupem podívám na náš vzdělávací systém, tuším, kde je problém.

Ale vraťme se k původnímu tématu. Jestli mě na vysoké něco opravdu žere, jsou to vyučující. Na základní škole se člověk naučil spoustu užitečných věcí (minimálně cenu nákupu si spočteme všichni, a někomu uvízla v hlavě i pravidla pro psaní i/y). Na střední se většina kantorů snažila vštípit studentům nějaké znalosti. Na vysoké už se snaží málokdo. Ať už z řad studentů nebo kantorů. Cílem je to přežít s co nejmenší újmou na zdraví, psychice a ideálně bez žaludečních vředů. Nebo aspoň neskončit v base za napadení. 

Smutnou pravdou je, že zájem něco studenty naučit, je znát tak možná v méně než polovině vyučovaných předmětů. Spousta vyučujících si zkrátka oddrmolí svůj výklad, znechuceně přejede studenty pohledem a večer si hodí nohy na stůl, jak jim ten den pěkně utekl. Jo, bádat někde ústraní by chtěl každej, ale to by ta výplatní páska asi za moc nestála. A tak nastává ona nepříjemná část, která se akademickým pracovníkům na výplatě nejvíce odrazí - výuka. Škoda jen, že kvalitou výuky se zabývá už málokdo. Stačí, že kantor dorazí. Aspoň občas. 

A pokud se říká, že nejhorší je srážka s blbcem, musím toto tvrzení trochu poupravit. Nejhorší je srážka s titulovaným blbcem. To, že blbec neví, že je blbec, je známo. Ale dejte blbci moc a nejhorší možná kombinace je na světě. Teď to trochu přeháním, rozhodně nelze dát rovnítko mezi blbce a titulovance. Ovšem nucená interakce s některými individui je tak akorát na krabičku neurolu a dva litry vína. Nehledě na to, že v ČR se musí s titulovanci jednat speciálně. Musíte si dávat sakra bacha na to, abyste použili správný titul (doktor, docent, a není to fuk?), abyste projevili dostatečnou úctu a ideálně vypadat tak, jak to lahodí oku vyučujícího, protože u zkoušky může hrát roli kde co. I to, jestli jste náhodou nezakašlali v nevhodný okamžik na třetí přednášce, 4. března v 9.18. 

Pravdou je, že nesnáším lidi, kteří nejsou schopni si plnit své povinnosti a dodržovat smluvené termíny. Stejně jako jsem si nikdy nedovolila poslat práci až po termínu, tak jsem si ani nedovolila přijít na zkoušku zcela nepřipravená. Snažím se, si své povinnosti plnit jak nejlépe to jde. Tím spíš se mi otevírá kudla v kapse, když na druhé straně barikády stojí člověk, neschopný odpovídat na emaily, dotazy či pouhým jedním slovem minimálně potvrdit převzetí materiálů. Nemluvě o těch, co věčně chodí pozdě, případně nedorazí vůbec, nebo slíbené materiály posílají večer před hodinou s pocitem, že student nemusí spát ani plnit nic jiného. Občas si říkám, za co jen dostávají plat. Za práci?

S radostí bych z celého vzdělávacího procesu eliminovala onen lidský faktor. Ten faktor, který soudí lidi podle vzhledu, aniž by je znal (ano, takové tu máme), který si dovoluje urážet jen proto, že postavení na našich vysokých školách zkrátka není rovné, který si svou špatnou náladu nedokáže nechat na doma a který kdyby měl vysvětlit sčítání do desíti, tak většina populace dodnes počítá na prstech. Protože jestli existuje něco, co mi na našich školách vadí, tak to nejsou předměty, není to látka ani obtížnost. Vadí mi lidé. 

Celou dobu si říkám, jak šťastná bych byla na studiu dálkovém. Setkání s těmito lidmi bych omezila na minimum, většinu konverzace bych odbyla po emailech, a u zkoušky by nemohl hrát roli dřívější dojem vyučujícího. Ušetřila bych nervy i peněženku. Ale co se dá dělat. Snad jen zatnout zuby, nasadit masku a jedem dál močálem černým podél bílých skal. 

Žádné komentáře:

Okomentovat