JE VŠUDYPŘÍTOMNÝ!

Jestli existuje domácí práce, kterou naprosto nesnáším, pak je to zaručeně utírání prachu. Jsem přesvědčena, že snad není na světě zbytečnější činnost, a to říkám jako alergik. Proč? Prach je dle mého konstantní. On prostě JE. A je všudypřítomný! Když ho ráno utřu, tak večer je zpátky. V menší míře, ale je. Díky dlouhodobému pozorování jsem došla k poznání, že po určité době se nános prachu ustálí na určité hodnotě, která přestane exponenciálně stoupat. Po dvou týdnech je nános prachu stejný, jako po měsíci. Stane se jednolitou vrstvou.

Mám ráda tmavý nábytek. Opravdu. Nesnáším vzor borovice a podobné nažloutlé tóny. Jedinou výjimkou je pro mě dekor neopracovaného dřeva ve skandinávském stylu (takové to šedobílé dřevo), ve kterém mám udělanou obrovskou knihovnu a stolek v obýváku. Ale ložnici, ložnici mám v tmavé barvě. Je to krásné, na pohled je to skvost. Nevýhoda? Prach!

Ano, ten všudypřítomný parchant se s rozkoší roztahuje po mém tmavém nábytku, aby se mi dennodenně vysmíval. Aby se vysmíval mojí snaze se ho zbavit. Je na komodě, je na pracovním stole, na poličkách i na nočních stolcích. Je všude! Za výběr dekoru bych občas mlátila hlavou do zdi. Jediné, co mě uklidňuje, je fakt, že jeho utření mi naštěstí moc času nezabere. O to míň však utírám prach v jiných místnostech. Na tom světlém přece není vidět!

A to ani nemluvím o světlých kachličkách v koupelně, kde je ten parchant naprosto nezničitelný. Neustále se hromadí v rozích, aby mě přepadl pokaždé, když vejdu. A extrémně rád se drží v místech, ke kterým se musím plazit po břiše s nataženou hnátou, abych ho dostala z toho nejzazšího rohu.

V tuto chvíli prostě pociťuji životní nenávist vůči prachu, o kterou jsem se musela podělit.

A jaké domácí práce vytáčí vás?

Melu a melu!

Melu a melu. Pořád melu. Obrazně i doslovně. Často nesmysly, častěji kafe. Většinou nezavřu zobák, což se mi stává osudným. Nevím, kdy přestat. Většinou nevím, jak začít. Mám problém jak se začátky, tak i konci.

Úvod na blogu začíná většinou popisem, jaká to jsem normální osoba s rozličnými zájmy a s chutí do psaní. Až na to, že nejsem normální osoba, a těch zájmů zase tolik nemám. Za zcela normální se v dnešní době nepovažuji, ale ani netrpím syndromem sněhové vločky. Jsem přehlédnutelná a nezajímavá. Aspoň navenek. A uvnitř? Těžko říct. Jsem nestálá, běhám od jednoho k druhému, skáču od tématu k tématu, a každých patnáct minut mě zajímá něco jiného. Nevím, kdo jsem, ale snažím se to urputně zjistit. Do všeho se pouštím naplno a často bez rozmyslu. A po hlavě. Pro všechno se dokážu nadchnout, a máloco mi vydrží déle jak týden.

Hledám naplnění a smysl. Chci být jako ti, kteří vědí, co od života chtějí a jdou si za jasným cílem. Baví mě tak trochu všechno, a tak trochu nic. Schází mi životní cíle a nalinkovaná budoucnost. Nechávám se unášet tím, co je. Trápím se tím, co bylo. Děsí mě, co bude. A co bude? Kdo ví.

Miluji knihy, miluji počítače, miluji focení, miluji korálkování, miluji plánování. A většinu času jsem líná se těmto věcem pořádně věnovat. Začátky jsou nejhorší.

Mám problémy s váhou, s neexistencí sebevědomí, s přemírou sebekritičnosti hraničící se sebenenávistí. Učím se mít se ráda, učím se vážit si sebe, nejen druhých. Chci se hodnotit svýma očima, ne skrze pohled ostatních. Chci být tím, kým jsem, nikoliv tím, kým mě ostatní chtějí mít. Chci chodit s hlavou vztyčenou, neschovávat se, nebát se nových věcí, nových lidí. Chci vejít do místnosti a nesnažit se splynout s okolím. 

Bojím se mluvit na veřejnosti, děsí mě prezentace. Klepu se, je mi špatně a chci se rozplynout. Chce to cvik, časem si zvykneš, říkali. A kdy to bude? Netuším. Zkušeností přibývá, nervozita a stres jsou stále všudypřítomné a nemizí. 

Máme něco společného? Pak budu ráda, když se sem vrátíš, třeba toho najdeme ještě více.