Učitel, mučitel?

Možná se shodneme, a možná taky ne, že kvalitní vzdělávání stojí hlavně na kvalitních pedagozích. A možná se shodneme v tom, že v českém systému je takových pedagogů nedostatek. Čím to, že máme kvanta vysokoškolsky vzdělaných lidí, a přitom tak málo těch, kteří by mohli vzdělávat další generace? Skvělý pedagog dokáže pro svůj předmět nadchnout, nebo minimálně zaujmout, prakticky každého. Neschopný pedagog naproti tomu dokáže zkazit i to, co jsme dříve měli rádi.

Vím, že nic nevím!

Vsadím se, že ten pocit znáte také. Někdo vám něco vysvětluje, vy posloucháte, a v hlavě slyšíte šumění nebo ještě lépe, vůbec nic. Ačkoliv burcujete mozkové buňky k nějaké aktivitě, nemáte nejmenší tušení o čem ten člověk vlastně mluví. O to horší je to pocit, když víte, že toho budete šeredně litovat.Klasická situace, se kterou se setkáte nejčastěji na vysoké škole. Dříve nebo později přijde hodina, ze které půjdete s pocitem naprosto ztraceného času.

STAV OHROŽENÍ: SOCIÁLNÍ INTERAKCE!

Někdo by mě asi nazval introvertem, řekl, že jsem stydlivá, nebo skloňoval sociální fobii v nejrůznějších variacích. Když jsem ve známém prostředí, dokážu být hlasitá a nepřehlédnutelná, introvertem bych se proto nazvala jen stěží. Definici sociální fobie ani neznám. Stydlivá? No, možná trochu ano. Faktem je, že zkrátka nemám ráda lidi. 

SEBEVĚDOMÍ? KDE SE TO DÁ KOUPIT?!

Celý svůj dospělý, a vlastně i nedospělý, život pociťuji peripetie spojené s nedostatkem či absencí sebevědomí. Těžko říct, zda je to u mě způsobeno mojí postavou nebo nějakým "traumatem" z minulosti. V každém případě musím říct, že je to kolikrát velice nepříjemné a limitující. Pokud sami se sebou bojujete, není to pro vás novinkou. 

Nevěřit vlastním schopnostem je v dnešní době degradující. Společnost od člověka vyžaduje, aby se uměl prodat. Nejen ve škole, ale i na pracovních pohovorech je důležité působit jistě a sebevědomě, aby člověk vůbec dostal šanci ukázat, co umí. A je to problém, se kterým se lidé jako já potýkají. Ačkoliv racionálně si dokážu říct, že jsem poměrně inteligentní (logika ani hledání souvislostí mi nedělá problém, a na kulturním a všeobecném přehledu si dosti zakládám) i zručná (alespoň dle mých výsledků v ručních pracích a korálkování nemůžu být úplně levá), trpím neustále pocitem, že pro danou pozici nejsem dost dobrá. Brigádu kvůli tomu nemám už nějakou dobu, a raději se uskromním. Jakmile totiž dojde na odpovídání na pracovní pozice, začnu mít pocit, že to prostě nezvládnu, že to naprosto zvorám, budu úplně neschopná a marná. Ať už se jedná o pozici pomocných prací či pokladní. A to i přesto, že jsem půl roku brigádničila jako pokladní, i dělala dvanáctky v menším obchůdku, a nikdy jsem žádný průser neudělala. 

Co se týče školy, je to snad ještě horší. Už při zmínce o prezentaci se klepu jako ratlík, a celý semestr z té představy nespím. Nesnáším referování před lidmi, klepou se mi ruce, zvedá žaludek a zadrhávám se. Zkouším různé přípravky na uklidnění, meditace a bůhví, co ještě. Všude jsem si přečetla, že to chce jen praxi a časem to člověku už ani nepřijde. I po x letech mi to stále vadí. Vždy to nějak zvládnu, jelikož nemám na výběr. Neznamená to ovšem, že se předtím neomluvím, neodložím to a nesnažím se tomu jakkoliv vyhnout. A to i když vím, že na ostatní nepůsobím tak, jak sama sebe hodnotím, a že mé vystupování nepatří k nejhorším. A ústní zkoušky? Horor. Přeříkávám se, zamotávám se. Když jsi dobře připravená, tak to zvládneš. Vždy jsem dobře připravená. A stejně zmatkuju, jančím a mám pocit, že na místě omdlím. Po každém takovém výkonu se mi neskutečně uleví, ale nikdy to nevykoupí ty hodiny nervů a stresu a bezesné noci.

Nejhorší je, že se kvůli tomu připravuji o mnohé příležitosti a akce. Mám strach jít někam sama, a to i mezi staré přátele, které jsem nějakou dobu neviděla. Vždy mám pocit, že se na mě všichni dívají a hodnotí mě. Mám pocit, že pro okolí nejsem dost dobrá. Mnohokrát jsem měla jít na nějaký sraz, a na poslední chvíli jsem se z toho vymluvila, protože jsem byla vystresovaná z cizích lidí, z cizího prostředí, z cizí situace. Než abych vešla do místnosti plné lidí, raději se otočím na podpatku a odejdu. Když mám přijít později na hodinu, raději si vyberu absenci, než abych tam musela vejít. Ta chvíle, kdy ke mně všichni zvednout zrak, je pro mě nesnesitelná.

Buší mi srdce, i když na tyto situace jen pomyslím. Nechci být taková, nechci se nenávidět, nechci na sobě pořád jen hledat chyby a důvod k tomu, abych na sebe byla naštvaná. Ale je to začarovaný kruh, ze kterého nemohu najít cestu. Četla jsem knihy, četla jsem články, četla jsem rady na internetu, a stejně si nedokážu pomoci. Ačkoliv navenek působím jistě a dokážu se dobře přetvařovat, uvnitř se třesu jako osika. Nedokážu o sobě mluvit hezky, ba ani myslet hezky. Je na mně stále něco špatně.

Máte potíže se sebevědomím? Jak sami se sebou bojujete? Jak najít ten správný recept na "Mít se rád"? Budu ráda, když se se mnou podělíte o cokoliv, co vás k tématu napadne.

JÁ, MÉ TLUSTÉ JÁ... A JÁ!

Už jako malá jsem měla nadváhu. Nebyla jsem sice taková ta kulička, co nedá z ruky lízátko, ale nadváhu jsem měla. Co si tak vzpomínám, problémy s jídlem jsem měla odjakživa. Už ve školce jsem trpěla. Nesnášela jsem rýži vyráchanou v omáčce, stejně jako pomazánky. Doteď mám v paměti, jak jsem ohodila celou koupelnu, když do mě nacpali rybí pomazánku. Suchý chleba od té doby najednou nebyl problém. A maso? Jak já ho nesnášela! A tlusté maso nesnáším doteď. Vždy vše pečlivě preparuju, nemůžu si pomoct. Naštěstí mi maminka začala dělat svačinky, abych tam jíst nemusela. K nelibosti všech učitelek, které by byly raději, kdybych byla o hladu.

Ve škole to nebylo o moc lepší. Běžně jsem sedávala v jídelně do čtyř do odpoledne, protože jsem jídlo odmítala dojíst. Z masa se mi jednoduše navalovalo, nešlo to racionálně překonat. Doteď jsou jídla, která jednoduše nepozřu. 

Na střední jsem jedla málo, nebo nechodila na obědy vůbec. Během dne jsem si dala sem tam rohlík, a pak až večeři. Jedla jsem maximálně třikrát denně. Jediné dny, kdy jsem jedla jako člověk, byly víkendy. Vlivem všemožných článků a zaručených rad jsem i tak měla pocit, že jím až moc. Nastoupily diety alá nejíst po sedmé večer, večer už jen zeleninu a podobné. Jediné pořádné jídlo za den jsem tak zkrouhla na zeleninu a nic dalšího. Asi vás nepřekvapí, že to nemělo žádné pozitivní účinky na mou váhu, spíše naopak. 

S několika lety špatných stravovacích návyků bojuji doteď. S pravidelností jsem neustále ve válce, a moc tomu nenahrává ani to, že mě vaření nebaví. Ale snažím se dostat do sebe dostatek jídla. Ale v hlavě mě neustále hlodají ty myšlenky, že bych jíst neměla, že takhle přece nezhubnu. Ta myšlenka, že se hubne pouze hladem mě neopouští ani po letech. A moc tomu nenahrávají ani diskuze na internetu. Běžná představa člověka, co nezažil problémy s váhou je naprosto jasná - líní přežírači, co se válí na gauči a cpou se sladkým a smaženým. Stačí nežrat a hejbat se, no ne?! 

No ne!

Nejím a cvičím. Výsledek? Žádný. Tělo hladoví a svých tukových zásob se jednoduše nechce vzdát. Smažené nejím, sladké nesnáším. Nějaké další předsudky? Ne? Výborně. Až po vyzkoušení této varianty jsem uznala, že se nestačí dřít cvičením několikrát týdně aby šla kila dolů. Ačkoliv jsem se snažila dokázat, že hubnutí není o stravě, jsem v tomto kole poražena a uznávám, je potřeba jíst, a je potřeba jíst dostatečně. Zvyknout si na to, je těžké. Jíst před lidmi je ještě těžší. Mnohokrát jsem trpěla hlady jen proto, abych si před známými a kamarády nemusela dát nic k jídlu. V hlavě mi běželo jediné - budou se na tebe dívat a říkat si, že se pořád jen cpeš! Nejlépe to vyjadřuje citát z My mad fat diary:

"Když budu jíst nezdravé, lidé se na mě budou dívat a říkat si: Není divu, že je tak tlustá. Když budu jíst zdravě, budou si říkat: Na co si to hraje? Po salátu určitě neztloustla."

Jídlo je stále můj nepřítel, ale snažím se s ním bojovat. A jednou ho snad i porazím. 

Prošli jste si problémy s váhou? A jak jste se s nimi vypořádali? Nebo stále bojujete?