SEBEVĚDOMÍ? KDE SE TO DÁ KOUPIT?!

Celý svůj dospělý, a vlastně i nedospělý, život pociťuji peripetie spojené s nedostatkem či absencí sebevědomí. Těžko říct, zda je to u mě způsobeno mojí postavou nebo nějakým "traumatem" z minulosti. V každém případě musím říct, že je to kolikrát velice nepříjemné a limitující. Pokud sami se sebou bojujete, není to pro vás novinkou. 

Nevěřit vlastním schopnostem je v dnešní době degradující. Společnost od člověka vyžaduje, aby se uměl prodat. Nejen ve škole, ale i na pracovních pohovorech je důležité působit jistě a sebevědomě, aby člověk vůbec dostal šanci ukázat, co umí. A je to problém, se kterým se lidé jako já potýkají. Ačkoliv racionálně si dokážu říct, že jsem poměrně inteligentní (logika ani hledání souvislostí mi nedělá problém, a na kulturním a všeobecném přehledu si dosti zakládám) i zručná (alespoň dle mých výsledků v ručních pracích a korálkování nemůžu být úplně levá), trpím neustále pocitem, že pro danou pozici nejsem dost dobrá. Brigádu kvůli tomu nemám už nějakou dobu, a raději se uskromním. Jakmile totiž dojde na odpovídání na pracovní pozice, začnu mít pocit, že to prostě nezvládnu, že to naprosto zvorám, budu úplně neschopná a marná. Ať už se jedná o pozici pomocných prací či pokladní. A to i přesto, že jsem půl roku brigádničila jako pokladní, i dělala dvanáctky v menším obchůdku, a nikdy jsem žádný průser neudělala. 

Co se týče školy, je to snad ještě horší. Už při zmínce o prezentaci se klepu jako ratlík, a celý semestr z té představy nespím. Nesnáším referování před lidmi, klepou se mi ruce, zvedá žaludek a zadrhávám se. Zkouším různé přípravky na uklidnění, meditace a bůhví, co ještě. Všude jsem si přečetla, že to chce jen praxi a časem to člověku už ani nepřijde. I po x letech mi to stále vadí. Vždy to nějak zvládnu, jelikož nemám na výběr. Neznamená to ovšem, že se předtím neomluvím, neodložím to a nesnažím se tomu jakkoliv vyhnout. A to i když vím, že na ostatní nepůsobím tak, jak sama sebe hodnotím, a že mé vystupování nepatří k nejhorším. A ústní zkoušky? Horor. Přeříkávám se, zamotávám se. Když jsi dobře připravená, tak to zvládneš. Vždy jsem dobře připravená. A stejně zmatkuju, jančím a mám pocit, že na místě omdlím. Po každém takovém výkonu se mi neskutečně uleví, ale nikdy to nevykoupí ty hodiny nervů a stresu a bezesné noci.

Nejhorší je, že se kvůli tomu připravuji o mnohé příležitosti a akce. Mám strach jít někam sama, a to i mezi staré přátele, které jsem nějakou dobu neviděla. Vždy mám pocit, že se na mě všichni dívají a hodnotí mě. Mám pocit, že pro okolí nejsem dost dobrá. Mnohokrát jsem měla jít na nějaký sraz, a na poslední chvíli jsem se z toho vymluvila, protože jsem byla vystresovaná z cizích lidí, z cizího prostředí, z cizí situace. Než abych vešla do místnosti plné lidí, raději se otočím na podpatku a odejdu. Když mám přijít později na hodinu, raději si vyberu absenci, než abych tam musela vejít. Ta chvíle, kdy ke mně všichni zvednout zrak, je pro mě nesnesitelná.

Buší mi srdce, i když na tyto situace jen pomyslím. Nechci být taková, nechci se nenávidět, nechci na sobě pořád jen hledat chyby a důvod k tomu, abych na sebe byla naštvaná. Ale je to začarovaný kruh, ze kterého nemohu najít cestu. Četla jsem knihy, četla jsem články, četla jsem rady na internetu, a stejně si nedokážu pomoci. Ačkoliv navenek působím jistě a dokážu se dobře přetvařovat, uvnitř se třesu jako osika. Nedokážu o sobě mluvit hezky, ba ani myslet hezky. Je na mně stále něco špatně.

Máte potíže se sebevědomím? Jak sami se sebou bojujete? Jak najít ten správný recept na "Mít se rád"? Budu ráda, když se se mnou podělíte o cokoliv, co vás k tématu napadne.