čtvrtek 5. ledna 2017

Učitel, mučitel?

Možná se shodneme, a možná taky ne, že kvalitní vzdělávání stojí hlavně na kvalitních pedagozích. A možná se shodneme v tom, že v českém systému je takových pedagogů nedostatek. Čím to, že máme kvanta vysokoškolsky vzdělaných lidí, a přitom tak málo těch, kteří by mohli vzdělávat další generace? Skvělý pedagog dokáže pro svůj předmět nadchnout, nebo minimálně zaujmout, prakticky každého. Neschopný pedagog naproti tomu dokáže zkazit i to, co jsme dříve měli rádi.

Za svůj život jsem potkala spoustu učitelů. Když si spočítám roky na základní škole, střední a vysoké, dá to dohromady minimálně desítky různorodých vyučujících, rozdílných přístupů a nejrůznějších dopadů na studenty. V porovnání se všemi kantory pouze malý vzorek, přesto mnoho vypovídající. Potkala jsem učitele skvělé, ochotné a přístupné. Takové, kteří splňují ideální vzor učitele i za neomylně příliš nízkou mzdu. A potkala jsem i takové, díky kterým jsem se bála do školy chodit, cítila se malá a ještě menší, a vybudovala si negativní vztah nejen k jejich předmětům, ale v mnoha ohledech i sama k sobě. Dlouho jsem si v sobě nesla pocit, že když nerozumím zrovna tomuto, nikdy nebudu v životě úspěšná, a každý má právo  mě v tom ubezpečit. O to více mě mrzí, že těch super vyučujících bylo tak málo.

Nemohu říci, že bych chodila na nekvalitní školy. Základní škola byla skvělá, většina učitelů byli opravdu lidé na svém místě, a rodinná atmosféra ve mě vyvolávala to nejlepší. Na gymnáziu už to šlo z kopce. A o vysoké škole, škoda mluvit. Povolání pedagoga mám ve vysoké úctě a plně chápu náročnost tohoto povolání, které navíc není ani dostatečně ohodnoceno. Na druhou stranu mě dodnes mrzí, že k tomu, aby člověk pracoval jako pedagog, stačí jen titul. Pokud k sobě budeme upřímní, uvnitř víme, že získat v dnešní době titul není nic složitého. A bohužel, titul nedokáže vypovídat o jiných kvalitách, které by měl pedagog mít. Zmiňme například pochopení, lidskost. shovívavost, ochotu nebo schopnost omlouvat chyby. A právě to jsou kvality, které mi u některých vyučujících neskutečně chybí. Naučit se, zvládne skoro každý, ale učit, jen několik vybraných.

Neustále posloucháme o degradaci školství, úpadku znalostí, nezájmu a lenosti. Pořád dokola mluvíme o tom, jak jsou dnešní děti hloupější, než ty z minulé generace, jak se nechtějí učit, jak jsou drzé a zlé. Hážeme na ně prakticky všechnu vinu, aniž bychom byli ochotni poodstoupit a pohlédnout na druhou stranu bariéry, na ty, kteří drží vzdělávání v rukou a kteří se se studenty setkávají dnes a denně. Opravdu za všechno můžou jen hloupé děti? Věřím, že náš systém dokáže semlít nejedno dítě a nejednoho studenta.

Díváme se na západ, a nedokážeme pochopit, jak může fungovat systém, kde si učitelé a studenti navzájem tykají, kde spolu diskutují jako rovný s rovným, kde si pomáhají. Hledáme důvody proč je to špatně, proč to u nás nemůže fungovat. A pravda je, že nemůže. Na našich vysokých školách učí lidé, kteří si své tituly vydobyli ve smrtící aréně. Jak jinak si totiž vysvětlit jejich neopominutelné bazírování na oslovování správným titulem, a běda těm, kdo se spletou. Běda těm, kdo na začátku mailu nezopakují velevážené oslovení a stonásobné poděkování za ochotu vůbec odpovědět. Až příliš ochotně se někteří postavili na piedestal s pocitem, že to, že jsou zapsáni jako vyučující stačí. Neberu jim tituly, neberu jim usilovnou práci ani nabyté znalosti. A ačkoliv jim jejich tituly propůjčují patent na znalosti v oboru, mnohdy jim nepropůjčují to základní - schopnost vzájemného respektu, ochotu či nápomocnost. Nemnohdy mám pocit, že na vysokých školách zůstali učit jen ti, kteří posbírali tolik titulů, že se v životě stali neuplatnitelnými. Nebo tací, jejichž sociální schopnosti jsou na takové úrovni, že je jinde nezaměstnají. Nikomu nevadí, že nedokážou ze svého předmětu nic předat, nevadí, že nedokážou látku vysvětlit. Nevadí ani to, že jsou nespolehliví, neposílají včas materiály. Že po studentech řvou a šlapou s pocitem, že oni to právo mají. Že studenty ponižují jen protože ví, že se nemohou bránit, že nemají dovolání. Proč máme pocit, že takoví lidé na univerzity a učitelské posty patří? Proč si nevybíráme pečlivěji ty, kteří mají vést další generace k lásce ke vzdělání a poctivé práci?

Odmala nám doma říkají, že chybami se člověk učí. Nikdo nám ale neříká, že chybami se učíme hlavně bát se chyb. Když však sedím ve třídě plné dospělých lidí, a nechávám na sebe řvát doktora, docenta či profesora, kvůli špatné odpovědi či za pouhé "Nevím", uvažuji nad tím, zda to mám vůbec zapotřebí. O co jsou vyučující lepší lidé než já, že na mě mohou křičet a ponižovat mě, aniž by se vůbec obtěžovali naplnit svůj pracovní úděl - předat nám něco ze svých znalostí.

Ačkoliv to zní hrozně pesimisticky, vnitřně věřím, že se jednou vše změní. Že ti skvělí a jedineční vyučující budou konečně oceněni, a ostatních bude ubývat. Že studenti budou mít možnost se učit i bez žaludečních vředů a pokoutně sehnaného neurolu. Moje realita už to nebude, kéž by to však byla realita mých dětí.

3 komentáře:

  1. Na základce to bylo tak půl napůl, ale na střední si opravdu nemůžu stěžovat. Všichni jsou ochotní, chápaví a moc milí. Snaží se pomáhat a hlavně nás podporují. Nevadí jim něco zopakovat trilionkrát, když něco nechápeme. Upřímně řečeno, po škole se mi stýskat nebude, ale po těch profesorech a profesorkách ano. Jistě, jsou tam asi dva lidí, kteří mi nesedli a není to úplně ono, ale stále jsou lidští.
    Ohledně vysokých slyším spoustu věcí. Ono asi hodně záleží na městě, kde studuješ a taky na oboru. Nevidím to tak černě. :)
    Ale také se myslím, že stejný systém, jako třeba ve Finsku u nás fungovat nemůže. Je to povahou lidí, jsme jiní než oni, přemýšlíme jinak. Ale měli bychom si z nich vzít vzor a zkusit to poupravit. Zkusit udělat školu více přátelskou a méně děsivou.
    Díky za skvělý článek u kterého jsem se mohla zamyslet.

    Gabux

    OdpovědětVymazat
  2. Na základce jsem v 6. a 7. třídě bojovala neskutečně s matikářkou a fyzikářkou. Jelikož nemám příliš dobré logické myšlení, a s počítáním jsem měla vždy docela problémy, tak mi její systém výuky prostě nesedl. Přišla, popsala celou tabuli, šipka sem, šipka tam, tohle patří k támhletomu.... a hrozně ráda zkoušela ty, kteří její předměty vůbec nezvládali (já jsem byla třeba vyzkoušená i 7x za pololetí, zatímco "chytřejší" sousedka z lavice ani jednou), ale ne proto, aby nás donutila makat, ale aby nám mohla ukazovat, jak jsme hloupí a ponížit nás před celou třídou. Když zadala příklad a zjistila, že ho umím, tak rychle dala jiný, a pokračovala tak dlouho, dokud mě na něčem nenachytala. A jako perličku musím uvést, že kdykoliv jsem se při výkladu přihlásila, že něčemu nerozumím, tak mi odsekla jenom "No na to musíš přijít logicky a matematickou úvahou." Jaká škoda, že jsem tenkrát neměla koule na to jí říct, že ona je tam snad ku*va od toho, aby to vysvětlila. Že každej není našprtanej Einstein, který koukne na rovnici plnou písmen, a hned ví výsledek. A když nemá čas v hodině, tak si mě po hodině třeba s ostatními slabšími zavolat a říct: "Hele, podívejte se na to, to, to, nebo hele, přijďte v pátek po vyučování, podíváme se na to, co vám nejde." To by byl hned jiný přístup!
    A takový jsme pak měli poslední dva roky s jinou matikářkou. U ní už jsem doma nefilmovala, že je mi špatně a nechce se mi do školy. S ní jsem i tu matiku chápala, těšila se na ní a i jsem se jí s radostí učila. Bohužel, takových učitelů je ale opravdu hodně málo. :(

    Cherrybumbum

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Úplně ti rozumím. Matika a fyzika pro mě byly horor. I když si myslím, že s normálním přístupem bych problém neměla, a i na doučování mi říkali, že nechápou, proč pořád nosím čtverky. Taky jsem z toho měla nervy, bylo mi zle, uvažovala jsem, že odejdu ze školy. Přístup "Nevíš? Za pět!" dokáže vážně hodně naučit, doteď nechápu k čemu to počítání u tabule mělo být. Myslela jsem si, že po střední už bude klid, ale to jsem se teda šeredně pletla. Docela mě mrzí, že učit může skoro kdokoliv.

      Vymazat